Stěhování

1. května 2014 v 13:42 | Víluška
Ode dneška můj blog bude přestěhován na TADY. S povídkou zamilovaná mi bude pomáhat Wek. Na jejím blogu budu jako pomocná adminka, a budu přidávat povídku "Zamilovaná" svým jménem. Až Wek dokončí svou povídku, začnu tam dávat já povídku "Z" znovu od začátku. Budeme rády za každý komentář. Prosím AFFSka aby si přepsaly můj blog. A daly tam blog od Wek...Všechny vás tam přidám co nejdřív, takže papa...Tímto se s vámi loučím...

Vaše Víluška
 

Blond?

24. dubna 2014 v 18:25 | Víluška
Hey visitors! Dneska pro vás mám novinku!!! Včera měl taťka oslavu, a přijela i teta. Chtěla ho nějak překvapit, a tak mi moje přírodní rezavé vlasy obarvila na blond. Moc se mi líbí :3 Řekněte na ně i vy svůj názor ;) Fotky v CČ...

My Little Sister

23. dubna 2014 v 15:09 | Víluška |  Rodina
Hello, blogaříci!! Dneska vám tady hodím mojí mladší sestřičku Sarah. Je jí 6 let. narodila se v Praze 16.7.2007. Ráda skáče přes švihadlo a hraje si se zvířátky od sousedky. Letos půjde do 1. třídy :)

Sarah u fotografa. Miluje fialovou barvu. ↑


V Listopadu v červeném lesíku v NY. ↑
Moje fotka, co jsem fotila v říjnu 2013. ↓

 


My Sister

22. dubna 2014 v 20:04 | Víluška |  Rodina
Hi! Dneska pro vás mám pár fotek od mojí starší sestry Teresy. V říjnu jí bude 17. Narodila se 25.10. 1997. Momentálně žije u mamky v NY a tam i studuje na modelku. Řekněme...je celá po mamce. Miluje malování a jízdu na koni. Ráda fotí a poslouchá popovou hudbu. ;)

Strávila nějaký čas u sestřenky v Tenesee. Taťka jí tam koupil koně, a tak tam jezdí častěji než k nám do ČR.
Fotky fotila mamčina známá, která pracuje jako fotografka.


Paříž - Luxemburské zahrady

20. dubna 2014 v 12:11 | Víluška |  Cestování
Hi! Včera ráno nás překvapila vzdálená teta telefonátem, že nás chce vidět. Jelikož bydlí až ve Francii - Paříži, tak jsme museli počkat na volný let. Okolo 14.30 jsme odlétali z Pražského letiště.
K tetě jsme dorazili kolem páté odpoledne. Jako vždy nás přivítala čokoládovým dortem :3 a kávou.
Když jsme se tak bavili, napadlo strejdu, že se zajedeme podívat do Luxemburských zahrad. Na to jsme všichni kývli a vyrazili jsme.
Kdo tam ještě nebyl, tak to stoprocentně stojí za námahu. Den jsme si krásně užili, navíc v krásné přírodě.
Sestřička se vyblbla na hřišti v areálu a po jízdě na poníkovi nás už přestala otravovat. :DZatím co my jsme obdivovali sochy francouzských královen a svatých, taťka pátral po návrhu sochy svodody, který potom taky našel.
Bohužel se tam nesmělo fotit, tak tady máte aspoň obrázky Luxemburské zahrady z internetu:

Zamilovaná 7. část

18. dubna 2014 v 20:53 | Víluška |  Povídka - Zamilovaná
Seděla jsem na krásné zlaté lavičce, která vydávala vlny klidu a míru. Kolem poletovali pestrobarevní motýli. Ptáčci si prozpěvovali a stromy tančily na melodii přírody.
Spatřila jsem před sebou postavu. Měla přes sebe přehozený bílý plášť, na kterém se každou sekundou oběvovaly nové a nové skvrny od krve.
"Kdo jsi?" slyšela jsem jenom můj hlas, ale rty se nepohly.
"Jsem Syn." promluvil mužský hlas.
"Čí syn?" optal se můj.
"Smrti."
Postava se otočila, a já spatřila Syna Smrti. V jeho očích šlo vidět plno emocí. Strach. Lítost. Smutek.
"Jacobe?" podivila jsem se.
"Kdo je Jacob?" řekl.
"To jsi ty. Nebo ne? Vrať se zpět! K nám...!" poslední větu jsem vykřikla.
Natáhl ruce před sebe a jednou se dotkl mé dlaně, objevila se tam černá růže. Poté se celý začal vytrácet. Po několika vteřinách tam už nebylo nic než černo - černá tma.
Začaly mě pálit oči a tak jsem je rychle přivřela, když jsem je však otevřela nebyla kolem mě tma.

"Eve? Jsi v pořádku?" probrala mě ze spaní Millan.
"C-co se stalo?" otevřela jsem prudce oči a posadila se.
"Nevím. Našla jsem tě tady v poli před několika minutama ležet a křičet ,Syn Smrti'. Něco hrozného se ti muselo zdát, protože ani můj pes takhle nevyvádí." hladila mě po hlavě.
Pokrčila jsem rameny. Podívala jsem se na dlaň, a nic tam naštěstí nebylo.
"Máš všechno přichystané?" zeptala jsem se jí a chytla se její ruky, abych se vůbec postavila.
Kývla. "Můžeme vyrazit hned teď." usmála se a dvakrát pískla.
K nám přiklusali dva koně. Bylo to asi plemeno Irského Tinkera, protože měli krásně schované kopyta pod černýmy chlupy. Millanin byl černý s bílou skvrnou na zádech a můj byl stejný, ale měl i bílou lisinu.
Naskočily jsme na ně a popohnaly je k trysku. Pronásledovala nás píseň královny koní, věřila jsem i, že slyším a rozumím jejím slovům.

Okno,to zrcadlo,
prozradí mnoho i málo.
Nevím,co mě to napadlo,
tuším jen,že se mi to nezdálo...

Viděla jsem to čistě,jasně,
bílý jednorožče,můj vznešený oři!
Mezi námi plamen vášně,
co neustále chladně hoří.

Červená i šedá,i ta zelená,
kterou nemáš rád...
I ta nás pohltila,
cítím horka chlad.

Roh tvůj něžně mě bodá,
svádí mě z cesty snad?
Jsem zdravě chorá i bledá,
připletl se k nám zlý had.

Už necítím to,o dříve,
zmizel si mi. Kam?!
Hledám stopy po tvé sladké hřívě,
neustále se ptám:

Najdu tě někdy???...

PS: Všechny básně, co se objevují v povídce jsou stažené z Básně.cz tak je prosím neberte jako moji tvorbu. Děkuji :)

Zamilovaná 6. část

16. dubna 2014 v 16:08 | Víluška |  Povídka - Zamilovaná

Zatajil se mi dech. Zavrtěla jsem hlavou, abych vyhnala jeho hlas z hlavy. Nevěřila jsem mu, přece se tak snadno nevzdá...
"Vidím, že už sis ten dopis přečetla." objevila se u stromů Millan, starší loupežnice než jsem já, s blonďatými vlasy.
"Myslí to vážně?" podívala jsem se na ní.
"On myslí vážně všechno Evelyn." přišla až ke mně. "Chtěl, abych ti tohle dala." natáhla ruku a rozevřela ji. Uvnitř byl zlatý medailónek s vlkem.
"Ale proč?"
"Co já vím...Chtěl abych ti to dala, a...abych tě doprovázela na cestě." zavázala mi medailónek kolem krku.
Kývla jsem. "Děkuju."
"Nemáš zač. Chceš ho ještě naposledy vidět?" pousmála se.
Zavrtěla jsem hlavou. "Připravíš mi prosím věci v táboře?" oplatila jsem jí úsměv.
Přikývla a zmizela mezi stromy.

Vyšplhala jsem na skálu vedle vodopádu. Tráva se mi otírala o chodidla. Vánek mi čechral vlasy a snažil se je odvlát někam pryč. Šla jsem k nedalekému poli, stoupla si doprostřed a pozorovala západ slunce. Znenadání jsem začala zpívat:

Sama uprostřed pole stojí,
havrani kolem ní poletují,
černé šaty, černé vlasy,
dívka prapodivné krásy.

Živá či mrtvá? Nikdo neví.
Jako přízrak či duch se jeví,
snad je jen přelud, výplod snění,
odvrátíš zrak - a už tam není.

Nikdo ji nezná, beze jména,
nestárne, je stále stejná,
oči jí hledí do daleka,
snad tam na někoho čeká.

S černými pírky u nohou,
kdo spasí tu duši nebohou?
A stojí vůbec o spasení?
Podívej, zmizela, už tam není.

Zavřela jsem oči a pomalu je otevřela. Slzy se mi rozkutálely po celém obličeji.
"Máma, táta, Erik, Adele, Suzane..."Odmlčela jsem se."...Jacob. Všichni mě opustili."
Pocítila jsem smutek a samotu. Měla jsem sto chutí rozběhnout se, nevnímat okolí a skočit z útesu dolů do jezera.
Potřebovala jsem klid.
Slunce si vyměnilo roli s měsícem, který teď nádherně svítil. Vstala jsem s navlhlé hlíny od mých slz a šla po vyšlapané cestičce do jezera.
Opláchla jsem si studenou vodou obličej a namočila si dlouhé, černé vlasy. Udělala jsem si ze stébla trávy gumičku a stáhla si jí vlasy do copu.
"Kéž by vše dobře dopadlo."

Zamilovaná 5. část

15. dubna 2014 v 16:06 | Víluška |  Povídka - Zamilovaná
Nevěděla jsem, kdo tam stál, ale intuice mi říkala, že je to někdo z loupežníků. Nikdo jiný totiž v blízkosti nežil.
Potopila jsem se a schovala se za kámen.
Záhadný přišel až ke kameni s mým oblečením. Odložil si tam meč, a rozběhl se k jezeru. Skočil i v oblečení.
Chvíly bylo ticho. Na těla jsem ucítila zbytek bublinek, které vytvořil jak dopadl. Někdo mě chytil za nohu a stáhl mě ještě víc pod vodu. Děkovala jsem Bohu, že jsem na sobě měla aspoň spodní prádlo.
Docházel mi kyslík, a proto sem zpanikařila a začala jsem kopat. Ruka to nevnímala a táhla mě dál do nějaké jeskyně. Uviděla jsem světlo, když v tom mě dotyčný pustil.
Vystřelila jsem k hladině a nějak jsem vyšplhala na nedaleký břeh. Lapala sem po dechu.
"Měl bych se asi představit." sedl si na balvan."Jsem Jacob, vůdce loupežníků. A ty?"
"Eve, člověk." podívala jsem se na něj přes mokré vlasy.
Kývl a nakonec řekl: "Omlouvám se za to přepadení."
"Ty se omlouváš?" rozesmála jsem se.
"Myslím, že si to zasloužíš." změřil si mě od hlavy až k patě. "Pokud se nepletu, tak jsi polonahá." šibalsky se usmál.
Objala jsem si kolena a probodla ho pohledem.
"Klid." uklidňoval mě. Přišel ke mně a sundal si plášť. Přehodil ho přes mě.
"Děkuju." usmála sem se.
Odvrátil se a šel zpět ke kameni."Co si dělala tam, kde sme tě našli?" zeptal se.
"Šla jsem odvést Adele k Adrianně." pokrčila sem rameny.
"A co by jsi dělala potom?" vzal si kamínek a hodil žabku. Dal deset žabek na 1. pokus.
"Šla k Mračné věži. Zachránit bratra."
"Bratra?"
Kývla jsem."Černý jezdec ho unesl, asi před týdnem."
"Půjdem s tebou." přerušil mě.
Zavrtěla jsem hlavou."Musím jít sama."
"Nemáš ponětí, jak jsou Černí jezdci zrádní." podíval se mi do očí.
"Ale vím, zavraždili mi otce a matku....Půjdu sama a hotovo."
"Půjdeme za tebou." nenechal se odradit.
"Uteču."
"Najdeme tě."
"A-a když zemřu?" čekala jsem na jeho odpověď.
"Potom půjdem za tebou." řekl tišeji než předtím.
Zavrtěla jsem hlavou."Proč by jste to dělali?"
Pokrčil rameny.
"Výborně." postavila jsem se, hodila mu zpět vlhký plášť a skočila do vody.
On se díval dokud jsem mu nezmizela z očí.

Plavala jsem ke břehu. Vylezla a rychle se oblékla. Prsty jsem naposledy přejela po čepeli meče. Prsty jsem zavadila o papír. Vzala jsem ho do ruky.
Papír byl zlatě orámovaný a uprostřed stálo...
...MOJE JMÉNO...

Zamilovaná 4. část

14. dubna 2014 v 17:45 | Víluška |  Povídka - Zamilovaná
Jsem pod zemí, nebo nad zemí? Nešlo to poznat. Vanul zde čerstvý vánek, a šlo slyšet pípání ptáků, ale byla tu strašlivá tma.
Něco vedle místa, kde sem seděla, se pohlo.
"Adele?" zašeptala jsem.
"Tvá sestra tady není." ozvalo se ze tmy.
"Kdo jsi?" posunula jsem se ke zdroi mihotavého světla.
"Suzane." odpověděl hlas.
"Jako moje kočka?"
"Ano, přesně jako tvoje kočka. Ta kočka jsem totiž já." otevřela oči a místnost se projasnila.
"C-cože?" vyhrkla sem.
"Pššt." dala si prst na ústa."Někdo by tě mohl slyšet. A teď ke mně. Jsem tvoje ochránkně, ale už jsi přežila to nejhorší, tak u tebe budu jenom v ohrožení života." dodala jemným hlasem.
Kývla jsem a porozhlédla se po místnosti. Vůbec nevypadala tak malá jak sem si představovala. Kousek ode mě stála postel a talíř s chlebem, ovocem a mlékem.
"Nedali nám toho zrovna nejvíc." po pronikavém tichu promluvila.
Pokrčila jsem rameny a řekla: "Ale pořád lepší, než nic."
Zbystřila jsem. Uslyšela jsem kroky. Suzane vypila vodičku a proměnila se do kočky. Vstala a vyskočila, z otevřeného okna ven.

Někdo přicházel. V kovových dveřích se objevila jedna z dívek. Blondýnka.
"Pojď se mnou." ukázala do chodby."Jacob tě chce vidět."
Kývla jsem a šla temnou chodbou za ní.
Louče vystřídaly okna, kterými do chodby proudilo zlaté světlo. Všimla jsem si i malovaných obrazců na zdech, které asi znázorňovaly život nějaké rodiny. Všechny obrazce byly vždy na části, kde stál malý kluk, přeškrtané.

Došly jsme k velkým dveřím. Dívla je otevřela a pobídla mě abych šla. Měla jsem plán.
Udělala jsem krok, a něco mě prudce strhlo k zemi.
Otevřela jsem oči a uviděla HO. Začala jsem všude kolem sebe kopat, nakonec jsem mu dala facku, a on se konečně ze mě slezl.
"Co si to k sakru dovoluješ!" vyjel na mě.
"Oplácím ti to. Neměl jsi mě unést." řekla jsem klidným hlasem.
"Já tě neunesl! Zachránil jsem tě!"
"Tak proč jem tam byla zavřená, a kde je vůbec moje sestra!" zakřičela jsem.
"Nemáme jiný volný pokoj...A tvoje sestra je v té nejlepší péči. Mluvila pořád o Adrianně, tak jsme jí tam dovedli." pomohl mi na nohy.
"Vy znáte cestu?" podivila jsem se.
"Ano...Dokonce i Adriannu znám." vychluboval se.
Nevěřila jsem mu. "Fajn, kde bych se mohla trochu umít?" změnila sem téma a ušklíbla se na něj.
Ukázal na vodopád za lesíkem. "Posluš si."
"Děkuju." vyplázla jsem jazyk a odkráčela ke křišťálově čistému jezeru s vodopádem.
Naštěstí kolem nikdo nebyl, tak jsem se vysvlékla a vlezla do studené vody. Oblečení jsem nechala na kameni kousek dál.
Všimla jsem si jak mě zpoza stromu někdo pozoruje...

Zamilovaná 3. část

13. dubna 2014 v 11:18 | Víluška |  Povídka - Zamilovaná
Probudila jsem se v ponuré místnosti. Musela jsem asi po tom všem usnout.
Někdo mě položil na madraci a vedle ní mi připravil snídani.
Ucítila jsem vůni palačinek s džemem. Snědla jsem první dousto a zapila ho šťávou z Endry, stromu, který produkuje místo plodů šťávu. Ptáte se jak? Každý týden se na jeho listech nahromadí tekutina, která se rozmíchá v troše vody a vznikne šťáva. Je neuvěřitelně sladká a ihned zažene hlad a žízeň.
"Ty už jsi vzhůru?" uslyšela jsem za sebou Adelin hlas.
Kývla jsem a dala si do pusy další sousto.
"Byla tady Adrianna. Ptala se, jestli tady je Erik, a když jsem jí řekla, co se tady včera stalo, vyklopila ze sebe, že viděla, jak ho vezou k Mračné věži." vyhrkla na mě, a poté lapala po dechu.
"Vážně?!" vykřikla jsem a vyskočila z madrace.
Přikývla a šla ke skříni, kde něco hledala. "Řekla jsem si, že by jsme tam mohly jít." nespouštěla oči z hledajících rukou. "Á tady to je!" vykřikla a vytáhla ze skříně měch, váček s penězi a patůžek, který překypoval jídlem."To je pro tebe, Eve." podala mi všechny věci a potom si vytáhla batůžek i pro sebe.
"Děkuju." pousmála jsem se. "Ale počkej, nepřeslechla jsem se, když si říkala, že by jsme tam MY mohly jít?" podívala jsem se na ní zaskočeně.
"Ne nepřeslechla ses. Chci jít hledat Erika s tebou!"
"Ani náhodou." vzala jsem jí batůžek z ruky a dala ho zpátky do skříně."Je to moc nebezpečné, viděla jsi snad toho jezdce, nebo ne?" podívala jsem se jí do očí a pokračovala: "Zavedu tě k Borovému lesu. Zůstaneš tam s Adriannou."
"Já chci ale pomoct!" rozbrečela se.
Zavrtěla jsem hlavou a usušila jí slzy rukávem."Ty musíš být v bezpečí. Maminka i tatínek by to určitě chtěli."
"Taky by ale chtěli, aby jsi tam zůstala i ty." fňukala.
"Adele...Musíš pochopit, že ti je teprve devět roků. Mi už bylo šestnáct, můžu si dělat co chcu, ty ne." pohladila jsem jí po vlasech a zašeptala jí do ucha: "Mám tě ráda, ale..."odmlčela jsem se."musím jít sama, a ty to dobře víš."usmála jsem se a naposledy jsem jí políbila na tvář. "Tak pojď, musíme jít." chytila jsem jí za ruku a vedla ji ke dveřím.
Vzala jsem do ruky klacík z ohniště a hodila ho na dtřechu. Dům vzplál. Chvíli jsme pozorovaly plameny jak olizují dům, poté jsme odešly.
Opustily jsme domeček, a zamířily k Borovému lesu. Maminka nám vždy říkala, že až narazíme na osamocenou Endru s praporkem v korunách, poznáme, že jsme v Borovém lese.
"Eve?" zastavil mě Adelin hlas.
"Jo?" otočila jsem se na ní, a všimla si toho, na co se dívala.
Kousek dál od nás byla skupinka lidí. Dvě dívky a tři mladíci. Vykrádali nějaký dům.
"Loupežníci..." vydechla jsem.
Adele kývla a raději se schovala za mě.
Položila jsem si ruku na nožík, co jsem našla doma. Bylo to to jediné, co nám zůstalo, než jsme zapálily dům. Vypadal zvláštně. Jeho čepel byla zakroucená, a rukojeť měla zlatou barvu.
Jeden Loupežník se otočil a ukázal naším směrem.
Dala jsem si na hlavu kapuci a ušpinila si hlínou tváře. Adele jsem schovala do nedalekého křoví. "Zůstaň tam, kde jsi." poručila jsem jí a ona jenom přikývla.
Na toho loupežníka se otočili nejdřív dívky, a až potom mladík. Naposledy vylezl ze zapáleného domu poslední loupežník.
Zatajila jsem dech. Vypadal tak...neskrotně. Měl na sobě jenom kalhoty, pásek s mečem a čelenku na čele. Hruď měl vypracovanou. Hnědé vlasy mu vlály ve větru. Pod nimi se skrýval poklad. Kaštanové oči, jenž v sobě nesly statečnost a víru.
Otočil se a vkročil do zapáleného domu.
"To je blázen." pomyslela jsem si.
Chvilku bylo ticho. Potom se ozval křik. Jedna z dívek, rusovláska držela škubající se Adele.
Adele vytřeštila oči. Otočila jsem se a tam stál On. Potom jsem si už nic nepamatovala...

Endra s praporkem, dům Adrianny v pozadí.

Kam dál