Duben 2014

Blond?

24. dubna 2014 v 18:25 | Víluška
Hey visitors! Dneska pro vás mám novinku!!! Včera měl taťka oslavu, a přijela i teta. Chtěla ho nějak překvapit, a tak mi moje přírodní rezavé vlasy obarvila na blond. Moc se mi líbí :3 Řekněte na ně i vy svůj názor ;) Fotky v CČ...

My Little Sister

23. dubna 2014 v 15:09 | Víluška |  Rodina
Hello, blogaříci!! Dneska vám tady hodím mojí mladší sestřičku Sarah. Je jí 6 let. narodila se v Praze 16.7.2007. Ráda skáče přes švihadlo a hraje si se zvířátky od sousedky. Letos půjde do 1. třídy :)

Sarah u fotografa. Miluje fialovou barvu. ↑


V Listopadu v červeném lesíku v NY. ↑
Moje fotka, co jsem fotila v říjnu 2013. ↓


My Sister

22. dubna 2014 v 20:04 | Víluška |  Rodina
Hi! Dneska pro vás mám pár fotek od mojí starší sestry Teresy. V říjnu jí bude 17. Narodila se 25.10. 1997. Momentálně žije u mamky v NY a tam i studuje na modelku. Řekněme...je celá po mamce. Miluje malování a jízdu na koni. Ráda fotí a poslouchá popovou hudbu. ;)

Strávila nějaký čas u sestřenky v Tenesee. Taťka jí tam koupil koně, a tak tam jezdí častěji než k nám do ČR.
Fotky fotila mamčina známá, která pracuje jako fotografka.


Paříž - Luxemburské zahrady

20. dubna 2014 v 12:11 | Víluška |  Cestování
Hi! Včera ráno nás překvapila vzdálená teta telefonátem, že nás chce vidět. Jelikož bydlí až ve Francii - Paříži, tak jsme museli počkat na volný let. Okolo 14.30 jsme odlétali z Pražského letiště.
K tetě jsme dorazili kolem páté odpoledne. Jako vždy nás přivítala čokoládovým dortem :3 a kávou.
Když jsme se tak bavili, napadlo strejdu, že se zajedeme podívat do Luxemburských zahrad. Na to jsme všichni kývli a vyrazili jsme.
Kdo tam ještě nebyl, tak to stoprocentně stojí za námahu. Den jsme si krásně užili, navíc v krásné přírodě.
Sestřička se vyblbla na hřišti v areálu a po jízdě na poníkovi nás už přestala otravovat. :DZatím co my jsme obdivovali sochy francouzských královen a svatých, taťka pátral po návrhu sochy svodody, který potom taky našel.
Bohužel se tam nesmělo fotit, tak tady máte aspoň obrázky Luxemburské zahrady z internetu:

Zamilovaná 7. část

18. dubna 2014 v 20:53 | Víluška |  Povídka - Zamilovaná
Seděla jsem na krásné zlaté lavičce, která vydávala vlny klidu a míru. Kolem poletovali pestrobarevní motýli. Ptáčci si prozpěvovali a stromy tančily na melodii přírody.
Spatřila jsem před sebou postavu. Měla přes sebe přehozený bílý plášť, na kterém se každou sekundou oběvovaly nové a nové skvrny od krve.
"Kdo jsi?" slyšela jsem jenom můj hlas, ale rty se nepohly.
"Jsem Syn." promluvil mužský hlas.
"Čí syn?" optal se můj.
"Smrti."
Postava se otočila, a já spatřila Syna Smrti. V jeho očích šlo vidět plno emocí. Strach. Lítost. Smutek.
"Jacobe?" podivila jsem se.
"Kdo je Jacob?" řekl.
"To jsi ty. Nebo ne? Vrať se zpět! K nám...!" poslední větu jsem vykřikla.
Natáhl ruce před sebe a jednou se dotkl mé dlaně, objevila se tam černá růže. Poté se celý začal vytrácet. Po několika vteřinách tam už nebylo nic než černo - černá tma.
Začaly mě pálit oči a tak jsem je rychle přivřela, když jsem je však otevřela nebyla kolem mě tma.

"Eve? Jsi v pořádku?" probrala mě ze spaní Millan.
"C-co se stalo?" otevřela jsem prudce oči a posadila se.
"Nevím. Našla jsem tě tady v poli před několika minutama ležet a křičet ,Syn Smrti'. Něco hrozného se ti muselo zdát, protože ani můj pes takhle nevyvádí." hladila mě po hlavě.
Pokrčila jsem rameny. Podívala jsem se na dlaň, a nic tam naštěstí nebylo.
"Máš všechno přichystané?" zeptala jsem se jí a chytla se její ruky, abych se vůbec postavila.
Kývla. "Můžeme vyrazit hned teď." usmála se a dvakrát pískla.
K nám přiklusali dva koně. Bylo to asi plemeno Irského Tinkera, protože měli krásně schované kopyta pod černýmy chlupy. Millanin byl černý s bílou skvrnou na zádech a můj byl stejný, ale měl i bílou lisinu.
Naskočily jsme na ně a popohnaly je k trysku. Pronásledovala nás píseň královny koní, věřila jsem i, že slyším a rozumím jejím slovům.

Okno,to zrcadlo,
prozradí mnoho i málo.
Nevím,co mě to napadlo,
tuším jen,že se mi to nezdálo...

Viděla jsem to čistě,jasně,
bílý jednorožče,můj vznešený oři!
Mezi námi plamen vášně,
co neustále chladně hoří.

Červená i šedá,i ta zelená,
kterou nemáš rád...
I ta nás pohltila,
cítím horka chlad.

Roh tvůj něžně mě bodá,
svádí mě z cesty snad?
Jsem zdravě chorá i bledá,
připletl se k nám zlý had.

Už necítím to,o dříve,
zmizel si mi. Kam?!
Hledám stopy po tvé sladké hřívě,
neustále se ptám:

Najdu tě někdy???...

PS: Všechny básně, co se objevují v povídce jsou stažené z Básně.cz tak je prosím neberte jako moji tvorbu. Děkuji :)

Zamilovaná 6. část

16. dubna 2014 v 16:08 | Víluška |  Povídka - Zamilovaná

Zatajil se mi dech. Zavrtěla jsem hlavou, abych vyhnala jeho hlas z hlavy. Nevěřila jsem mu, přece se tak snadno nevzdá...
"Vidím, že už sis ten dopis přečetla." objevila se u stromů Millan, starší loupežnice než jsem já, s blonďatými vlasy.
"Myslí to vážně?" podívala jsem se na ní.
"On myslí vážně všechno Evelyn." přišla až ke mně. "Chtěl, abych ti tohle dala." natáhla ruku a rozevřela ji. Uvnitř byl zlatý medailónek s vlkem.
"Ale proč?"
"Co já vím...Chtěl abych ti to dala, a...abych tě doprovázela na cestě." zavázala mi medailónek kolem krku.
Kývla jsem. "Děkuju."
"Nemáš zač. Chceš ho ještě naposledy vidět?" pousmála se.
Zavrtěla jsem hlavou. "Připravíš mi prosím věci v táboře?" oplatila jsem jí úsměv.
Přikývla a zmizela mezi stromy.

Vyšplhala jsem na skálu vedle vodopádu. Tráva se mi otírala o chodidla. Vánek mi čechral vlasy a snažil se je odvlát někam pryč. Šla jsem k nedalekému poli, stoupla si doprostřed a pozorovala západ slunce. Znenadání jsem začala zpívat:

Sama uprostřed pole stojí,
havrani kolem ní poletují,
černé šaty, černé vlasy,
dívka prapodivné krásy.

Živá či mrtvá? Nikdo neví.
Jako přízrak či duch se jeví,
snad je jen přelud, výplod snění,
odvrátíš zrak - a už tam není.

Nikdo ji nezná, beze jména,
nestárne, je stále stejná,
oči jí hledí do daleka,
snad tam na někoho čeká.

S černými pírky u nohou,
kdo spasí tu duši nebohou?
A stojí vůbec o spasení?
Podívej, zmizela, už tam není.

Zavřela jsem oči a pomalu je otevřela. Slzy se mi rozkutálely po celém obličeji.
"Máma, táta, Erik, Adele, Suzane..."Odmlčela jsem se."...Jacob. Všichni mě opustili."
Pocítila jsem smutek a samotu. Měla jsem sto chutí rozběhnout se, nevnímat okolí a skočit z útesu dolů do jezera.
Potřebovala jsem klid.
Slunce si vyměnilo roli s měsícem, který teď nádherně svítil. Vstala jsem s navlhlé hlíny od mých slz a šla po vyšlapané cestičce do jezera.
Opláchla jsem si studenou vodou obličej a namočila si dlouhé, černé vlasy. Udělala jsem si ze stébla trávy gumičku a stáhla si jí vlasy do copu.
"Kéž by vše dobře dopadlo."

Zamilovaná 5. část

15. dubna 2014 v 16:06 | Víluška |  Povídka - Zamilovaná
Nevěděla jsem, kdo tam stál, ale intuice mi říkala, že je to někdo z loupežníků. Nikdo jiný totiž v blízkosti nežil.
Potopila jsem se a schovala se za kámen.
Záhadný přišel až ke kameni s mým oblečením. Odložil si tam meč, a rozběhl se k jezeru. Skočil i v oblečení.
Chvíly bylo ticho. Na těla jsem ucítila zbytek bublinek, které vytvořil jak dopadl. Někdo mě chytil za nohu a stáhl mě ještě víc pod vodu. Děkovala jsem Bohu, že jsem na sobě měla aspoň spodní prádlo.
Docházel mi kyslík, a proto sem zpanikařila a začala jsem kopat. Ruka to nevnímala a táhla mě dál do nějaké jeskyně. Uviděla jsem světlo, když v tom mě dotyčný pustil.
Vystřelila jsem k hladině a nějak jsem vyšplhala na nedaleký břeh. Lapala sem po dechu.
"Měl bych se asi představit." sedl si na balvan."Jsem Jacob, vůdce loupežníků. A ty?"
"Eve, člověk." podívala jsem se na něj přes mokré vlasy.
Kývl a nakonec řekl: "Omlouvám se za to přepadení."
"Ty se omlouváš?" rozesmála jsem se.
"Myslím, že si to zasloužíš." změřil si mě od hlavy až k patě. "Pokud se nepletu, tak jsi polonahá." šibalsky se usmál.
Objala jsem si kolena a probodla ho pohledem.
"Klid." uklidňoval mě. Přišel ke mně a sundal si plášť. Přehodil ho přes mě.
"Děkuju." usmála sem se.
Odvrátil se a šel zpět ke kameni."Co si dělala tam, kde sme tě našli?" zeptal se.
"Šla jsem odvést Adele k Adrianně." pokrčila sem rameny.
"A co by jsi dělala potom?" vzal si kamínek a hodil žabku. Dal deset žabek na 1. pokus.
"Šla k Mračné věži. Zachránit bratra."
"Bratra?"
Kývla jsem."Černý jezdec ho unesl, asi před týdnem."
"Půjdem s tebou." přerušil mě.
Zavrtěla jsem hlavou."Musím jít sama."
"Nemáš ponětí, jak jsou Černí jezdci zrádní." podíval se mi do očí.
"Ale vím, zavraždili mi otce a matku....Půjdu sama a hotovo."
"Půjdeme za tebou." nenechal se odradit.
"Uteču."
"Najdeme tě."
"A-a když zemřu?" čekala jsem na jeho odpověď.
"Potom půjdem za tebou." řekl tišeji než předtím.
Zavrtěla jsem hlavou."Proč by jste to dělali?"
Pokrčil rameny.
"Výborně." postavila jsem se, hodila mu zpět vlhký plášť a skočila do vody.
On se díval dokud jsem mu nezmizela z očí.

Plavala jsem ke břehu. Vylezla a rychle se oblékla. Prsty jsem naposledy přejela po čepeli meče. Prsty jsem zavadila o papír. Vzala jsem ho do ruky.
Papír byl zlatě orámovaný a uprostřed stálo...
...MOJE JMÉNO...

Zamilovaná 4. část

14. dubna 2014 v 17:45 | Víluška |  Povídka - Zamilovaná
Jsem pod zemí, nebo nad zemí? Nešlo to poznat. Vanul zde čerstvý vánek, a šlo slyšet pípání ptáků, ale byla tu strašlivá tma.
Něco vedle místa, kde sem seděla, se pohlo.
"Adele?" zašeptala jsem.
"Tvá sestra tady není." ozvalo se ze tmy.
"Kdo jsi?" posunula jsem se ke zdroi mihotavého světla.
"Suzane." odpověděl hlas.
"Jako moje kočka?"
"Ano, přesně jako tvoje kočka. Ta kočka jsem totiž já." otevřela oči a místnost se projasnila.
"C-cože?" vyhrkla sem.
"Pššt." dala si prst na ústa."Někdo by tě mohl slyšet. A teď ke mně. Jsem tvoje ochránkně, ale už jsi přežila to nejhorší, tak u tebe budu jenom v ohrožení života." dodala jemným hlasem.
Kývla jsem a porozhlédla se po místnosti. Vůbec nevypadala tak malá jak sem si představovala. Kousek ode mě stála postel a talíř s chlebem, ovocem a mlékem.
"Nedali nám toho zrovna nejvíc." po pronikavém tichu promluvila.
Pokrčila jsem rameny a řekla: "Ale pořád lepší, než nic."
Zbystřila jsem. Uslyšela jsem kroky. Suzane vypila vodičku a proměnila se do kočky. Vstala a vyskočila, z otevřeného okna ven.

Někdo přicházel. V kovových dveřích se objevila jedna z dívek. Blondýnka.
"Pojď se mnou." ukázala do chodby."Jacob tě chce vidět."
Kývla jsem a šla temnou chodbou za ní.
Louče vystřídaly okna, kterými do chodby proudilo zlaté světlo. Všimla jsem si i malovaných obrazců na zdech, které asi znázorňovaly život nějaké rodiny. Všechny obrazce byly vždy na části, kde stál malý kluk, přeškrtané.

Došly jsme k velkým dveřím. Dívla je otevřela a pobídla mě abych šla. Měla jsem plán.
Udělala jsem krok, a něco mě prudce strhlo k zemi.
Otevřela jsem oči a uviděla HO. Začala jsem všude kolem sebe kopat, nakonec jsem mu dala facku, a on se konečně ze mě slezl.
"Co si to k sakru dovoluješ!" vyjel na mě.
"Oplácím ti to. Neměl jsi mě unést." řekla jsem klidným hlasem.
"Já tě neunesl! Zachránil jsem tě!"
"Tak proč jem tam byla zavřená, a kde je vůbec moje sestra!" zakřičela jsem.
"Nemáme jiný volný pokoj...A tvoje sestra je v té nejlepší péči. Mluvila pořád o Adrianně, tak jsme jí tam dovedli." pomohl mi na nohy.
"Vy znáte cestu?" podivila jsem se.
"Ano...Dokonce i Adriannu znám." vychluboval se.
Nevěřila jsem mu. "Fajn, kde bych se mohla trochu umít?" změnila sem téma a ušklíbla se na něj.
Ukázal na vodopád za lesíkem. "Posluš si."
"Děkuju." vyplázla jsem jazyk a odkráčela ke křišťálově čistému jezeru s vodopádem.
Naštěstí kolem nikdo nebyl, tak jsem se vysvlékla a vlezla do studené vody. Oblečení jsem nechala na kameni kousek dál.
Všimla jsem si jak mě zpoza stromu někdo pozoruje...

Zamilovaná 3. část

13. dubna 2014 v 11:18 | Víluška |  Povídka - Zamilovaná
Probudila jsem se v ponuré místnosti. Musela jsem asi po tom všem usnout.
Někdo mě položil na madraci a vedle ní mi připravil snídani.
Ucítila jsem vůni palačinek s džemem. Snědla jsem první dousto a zapila ho šťávou z Endry, stromu, který produkuje místo plodů šťávu. Ptáte se jak? Každý týden se na jeho listech nahromadí tekutina, která se rozmíchá v troše vody a vznikne šťáva. Je neuvěřitelně sladká a ihned zažene hlad a žízeň.
"Ty už jsi vzhůru?" uslyšela jsem za sebou Adelin hlas.
Kývla jsem a dala si do pusy další sousto.
"Byla tady Adrianna. Ptala se, jestli tady je Erik, a když jsem jí řekla, co se tady včera stalo, vyklopila ze sebe, že viděla, jak ho vezou k Mračné věži." vyhrkla na mě, a poté lapala po dechu.
"Vážně?!" vykřikla jsem a vyskočila z madrace.
Přikývla a šla ke skříni, kde něco hledala. "Řekla jsem si, že by jsme tam mohly jít." nespouštěla oči z hledajících rukou. "Á tady to je!" vykřikla a vytáhla ze skříně měch, váček s penězi a patůžek, který překypoval jídlem."To je pro tebe, Eve." podala mi všechny věci a potom si vytáhla batůžek i pro sebe.
"Děkuju." pousmála jsem se. "Ale počkej, nepřeslechla jsem se, když si říkala, že by jsme tam MY mohly jít?" podívala jsem se na ní zaskočeně.
"Ne nepřeslechla ses. Chci jít hledat Erika s tebou!"
"Ani náhodou." vzala jsem jí batůžek z ruky a dala ho zpátky do skříně."Je to moc nebezpečné, viděla jsi snad toho jezdce, nebo ne?" podívala jsem se jí do očí a pokračovala: "Zavedu tě k Borovému lesu. Zůstaneš tam s Adriannou."
"Já chci ale pomoct!" rozbrečela se.
Zavrtěla jsem hlavou a usušila jí slzy rukávem."Ty musíš být v bezpečí. Maminka i tatínek by to určitě chtěli."
"Taky by ale chtěli, aby jsi tam zůstala i ty." fňukala.
"Adele...Musíš pochopit, že ti je teprve devět roků. Mi už bylo šestnáct, můžu si dělat co chcu, ty ne." pohladila jsem jí po vlasech a zašeptala jí do ucha: "Mám tě ráda, ale..."odmlčela jsem se."musím jít sama, a ty to dobře víš."usmála jsem se a naposledy jsem jí políbila na tvář. "Tak pojď, musíme jít." chytila jsem jí za ruku a vedla ji ke dveřím.
Vzala jsem do ruky klacík z ohniště a hodila ho na dtřechu. Dům vzplál. Chvíli jsme pozorovaly plameny jak olizují dům, poté jsme odešly.
Opustily jsme domeček, a zamířily k Borovému lesu. Maminka nám vždy říkala, že až narazíme na osamocenou Endru s praporkem v korunách, poznáme, že jsme v Borovém lese.
"Eve?" zastavil mě Adelin hlas.
"Jo?" otočila jsem se na ní, a všimla si toho, na co se dívala.
Kousek dál od nás byla skupinka lidí. Dvě dívky a tři mladíci. Vykrádali nějaký dům.
"Loupežníci..." vydechla jsem.
Adele kývla a raději se schovala za mě.
Položila jsem si ruku na nožík, co jsem našla doma. Bylo to to jediné, co nám zůstalo, než jsme zapálily dům. Vypadal zvláštně. Jeho čepel byla zakroucená, a rukojeť měla zlatou barvu.
Jeden Loupežník se otočil a ukázal naším směrem.
Dala jsem si na hlavu kapuci a ušpinila si hlínou tváře. Adele jsem schovala do nedalekého křoví. "Zůstaň tam, kde jsi." poručila jsem jí a ona jenom přikývla.
Na toho loupežníka se otočili nejdřív dívky, a až potom mladík. Naposledy vylezl ze zapáleného domu poslední loupežník.
Zatajila jsem dech. Vypadal tak...neskrotně. Měl na sobě jenom kalhoty, pásek s mečem a čelenku na čele. Hruď měl vypracovanou. Hnědé vlasy mu vlály ve větru. Pod nimi se skrýval poklad. Kaštanové oči, jenž v sobě nesly statečnost a víru.
Otočil se a vkročil do zapáleného domu.
"To je blázen." pomyslela jsem si.
Chvilku bylo ticho. Potom se ozval křik. Jedna z dívek, rusovláska držela škubající se Adele.
Adele vytřeštila oči. Otočila jsem se a tam stál On. Potom jsem si už nic nepamatovala...

Endra s praporkem, dům Adrianny v pozadí.

Město v oblacích

8. dubna 2014 v 16:45 | Wek |  Aurora - Líčení
S malou víluškou jsem toho v ten den zažila hodně. Běhaly jsme po krásně rozkvetlé louce, porozovaly nadýchanou pěnu, která plula po obloze, sledovaly jsme motýly, jak tančí ve větru. Poté mě zavedla na zváštní místo. Odletěla, a já jsem zůstala sama. Obklopovaly mě domy, spousty maličkých domků a domečků pestrých barev. Narovinu řečeno byla jsem ve vílím městě. Domečky byly velké jako moje dlaň, a při dotyku krásně chladily. Nikdy jsem nevídala takovou krásu.
Pomalu jsem našlapovala po růžové trávě, na které byly kapky rosy, a vypadaly, jako malé perličky. Všimla jsem si, že je nějaká malá holčička zbírá. Byla to taky víla. Podobná té první, akorát místo zelených šatičků a blonďatých vlásků měla sněhové vlásky a mordobílé šaty. O křidélka se jí odrážely paprsky slunečního svitu a mířily na perličky v trávě. Prošla jsem růžovou loukou a octla se na útesu. Výhled byl přímo okouzlující. Paprsky prorážely temné mraky a osvítily celý ostrov.
Viděla jsem tu pěnu nad sebou i pode mnou. Otírala se mi o tvář a bosé nohy. Sledovala jsem jak připlouvá do městečkam a znovu odplouvá domů ke své mračné rodině. Mráčky mi připomínaly různá zvířátka. Od jednorožců po malé myšky, mravence, ptáky. Usmívaly se. Město bylo jejich domovem. Jejich domov bylo...MĚSTO V OBLACÍCH.

Zamilovaná 2. část

6. dubna 2014 v 15:45 | Víluška |  Povídka - Zamilovaná

O nohu se mi otírala jakási hebká věc. Otevřela jsem oči a můj pohled spadl na Suzane, malou černou kočku.
Pousmála jsem se, vzala jsem si Suzane do rukou, a přitulila se k ní. Její hebký kožíšek mi dodával sílu. Suzane byla moje nejlepší kamarádka. Nebyla sice člověk, ale jako zvířecí kamarádka byla skvělá. Položila jsem si jí to klína. Schoulila se a začala příst.
Všimla jsem si jak k nám přichází Adele. Moje malá, otravná sesta. Bylo jí 9 let, a chtěla dělat všechno co jsme dělali my.
Vzala Suzane za kožich a vzala si ji do náruče.
"To ji nenecháš ani odpočinout?!" vyjela jsem na ní.
Zamračila se a odešla.
Sklopila jsem pohled. Podívala jsem se na jezero. "Tak počkat, nebylo jezero včera plné?" šla jsem až k němu. V jezeru bylo asi o 10 cm vody míň. "Eriku!"
"Co se děje, Eve?" objevila se jeho hlava ve dveřích. Uviděl jak se tvářím, a přiběhl ke mně. U srázu se zastavil. "Co se stalo?"
"Nevím, probudila jsem se, a voda už tak byla." pokrčila jsem rameny. "Myslíš, že to bude tím, že už měsíc nepršelo?" podívala jsem se na něj.
Kývl. "Určitě. Jestli to tak bude pokračovat, zanedlouho budeme bez vody."
"To je strašné."
Uslyšeli jsme výstřel, který byl doprovázený i něčím jiným - křikem.
"Eriku, Eve, Adele! Schovejte se pod zem!" zakřičel na nás otec.
Rychle jsem se podívala na Erika. Ten se však otočil k úkrytu, chytil mě za paži a vlekl mě za sebou. Adele už byla v úkrytu, a my jsme tam právě dobíhali.
"Zůstaňte tady." nařídil nám Erik. Zavřel poklop a běžel k domu.
Nemohla jsem to tak nechat, otevřela jsem poklop, vylezla, potom ho silně zavřela a běžela za ním. Zastavili jsme se ve dveřích.
"Ne!!" zakřičela jsem a rozbrečela se. Padla jsem do písku a snažila se potlačit slzy a vzlyky. Viděli jsme na zemi tělo od krve a-a zlaté vlasy. Maminka byla mrtvá. Táta na muže v černém mířil lukem. Vystřelil. Šíp se odrazil od brnění. Muž udělal ryhlý pohyb a uťal otci hlavu.
Teď jsem byla na konci svých sil.
Muž ke mně přistoupil, kopl do mě a povalil mě na zem. Poté udeřil Erika do spánků a hodil si ho přes ramena. Dal ho na černého koně a odjeli směrem ke Skalnatým horám.
V hlavě se mi rozeznila písnička,. kterou mi maminka zpívala. Už vím proč. Maminka viděla do budoucnosti, a zpívala mi písničku tohoto okamžiku. Řekla mi co se stane, a já ji neposlouchala....

Na koni černém, jak nejhlubší noc,
sám projíždí krajem, to on má tu moc.
V zákoutích ulic a ve stínech stromů,
je nelidskou stvůrou a člověkem k tomu.

Na koni černém, jak havraní brk,
on srazí ti hlavu a přesekne krk.
Jak vichřice krajem, on uhání tmou
a nepozná lítost, jen odplatu svou.

Za to, že nikdy on nepoznal lásku,
má ze zbroje černé zlou železnou masku,
a pod maskou oči, jež po krvi pasou,
a pohled, jenž nedá se otupit krásou.

A s mečem, jenž nosí jen zkázu a zmar,
on kletbu si nese a hrdě, jak dar.
Za noci zrádné a temné a chladné,
on nad vším silou svou vzdor času vládne.

Zamilovaná 1. část

6. dubna 2014 v 2:20 | Víluška |  Povídka - Zamilovaná

Byla jsem od malička taková ta slabá holka, ale čím jsem víc rostla a pracovala na rodinné farmě, tím víc jsem zesilovala. Po roku a půl jsem byla nejlepší v lukostřelbě, jízdě na koni a házení žabek, které jsme s Erikem tak rádi házeli.
"Dneska tě překonám!" zakřičel na mě a vzal si do rukou plnou hromadu placatých kamenů.
"Na to zapomeň! Ty nedáš ani 5, natož 8." zasmála jsem se a hodila první žabku. 7 žabek. Pousmála jsem se a sedla si na balvan a pozorovala Erika, jak se snaží hodit víc než já. Nejdřív hodil 5, potom 4, a nakonec 6 žabek.
Když se namáhal vypadal neskutečně sexy. Měl oříškové oči, plavé vlasy a vypracovanou hruď, zato já jsem byla dáreček. Žádné svaly, šedé oči a tmavě černé vlasy, které se podobaly peří. No co jsem měla nadělat. Byla jsem prostě po tátovi.
"Hele, Eve. Nechceš hodit znovu, ať mám co překonávat." hodil po mě pohledem a zazubil se.
"Vždyť si ani nehodil těch 7 žabek. Nebodu házet znovu, dokud to nehodíš." oplatila jsem mu pohled.
Kdyby jste ho potkaly normálně ve městě, tak by jste řekli, že je to urostlý muž, ale před nedávnem mu bylo teprve 17 let. Nebyl to žádný muž, i když já jsem ho jako muže už brala. Byl to něco jako můj strážný anděl. A je pravda, že tak i trochu vypadal. Kdyby se oblíkal do bílého oblečení, tak by vypadal jako anděl.
Podíval se na mě, a poznal, že o něm přemýšlím. "Nad čím přemýšlíš, Eve?" zeptal se ironicky a hodil poslední žabku. 8.
"No páni, ty to bereš vážně." zazubila jsem se a šla k němu. "Nad ničím jsem nepřemýšlela." zalhala jsem.
"Eve, já poznám když lžeš. Zmenší se ti zorničky." rozcuchal mi vlasy a rozesmála se.
"Hele! Víš jak dlouho mi trvalo se učesat?" šťouchla jsem ho do ramene.
"Budu hádat, ani ne minutu? Stejně tvoje vlasy vypadají jako vrabčí hnízdo, a to doslova."
Urazila jsem se. Věděla jsem, že má pravdu, ale jsem paličatá a tvrdohlavá, a tak jsem si nechala svůj názor pro sebe.
"Zato ty u zrcadla nejsi vůbec." oplatila jsem mu to.
"Ani to nepotřebuju, mám vlasy pořád dokonalé, a nepotřebuju je mít ulízané jako otec." vyplázl na mě jazyk.
"Drzoune!" skočila jsem mu na záda a pořádně jsem ho rozcuchala.
Parkrát zatřepal hlavou, a vlasy se mu vrátily do perfektního účesu.
"Jak ty to jenom dělaš?" vrtalo mi hlavou.
Pokrčil rameny. "To samo." rozesmál se, a jelikož je smích tak nakažlivý, tak jsem se přidala.
Smály jsme se tam nejmíň několik minut, než nám došlo, že už je noc. Zlaté paprsky vystřídalo bílé světlo. Lehli jsme si do trávy vedle jezera, a pozorovali hvězdy. Pojmenovávali jsme souhvězdí, a našli jsme dokonce i hvězdy naší rodiny. Ta nejjasnější byla Erikova, méně jasná moje, nejmenší Adelina, Blízko Erikovi byla maminčina a hned vedle otcova. Ty však nebyly tak jasné.
"Je krásné tu být, když je takový klid." podíval se na mě.
"Jo, to je." objala jsem ho, a po pár mynutách jsem upadla do hlubokého spánku. Klidně bych se i vsadila, že mě právě Erik tak krásně uspal...

Zamilovaná

5. dubna 2014 v 23:43 | Víluška |  Povídka - Zamilovaná






Jméno: Zamilovaná
Žánr: Sci-fi, Fantasy, Román
Znaky: Revoluce, Růže, Láska, Zlo
Autor: Víluška
Postavy + výslovnost: Eve(Íví), Erik(Erik), Adele(Adel), Jacob(Džejkob), Millan(Milan), Suzane(Sůzn)...
Děj: Když zabili Eveiny rodiče nastává panika. Eve se nemůže nadále starat o rodinou farmu, a tak ji přenechává svému staršímu bratrovi Erikovi. Co se ale stane, když Erika zajmou a Eve zůstane na krku její mladší nesnesitelná sestra Adele? Eve se musí vydat najít a osvobodit jejího milovaného bratra. Na cestě potkává mnoho poutníků, známé tváře, ale také i loupežníky a s nimi jejich úžasného, ale i nesmírně drzého vůdce Jacoba. Kam až je Eve ochotna zajít, aby dostala to, pro co si celou cestu šla?

Svět ve hvězdách

5. dubna 2014 v 19:29 | Víluška |  Aurora - Líčení
Ve snech chodívám na docela jiné místo. Vyjdu schody, a přistanu na jakési tmavě-modré planetě. Ona však nebyla objevena. Je větší než naše planeta Země, a mnohem kouzelnější. Nazvala jsem jí - Aurora.
Mé nohy se zabořují do světle modrého písku. Po tvářích mi stékají kapky deště. Je to vůbec děšť? Kdepak.
Jdu dál. Narážím na stromy s kůrou jako diamant. Místo listů se houpou na větvích malé sklíčka. Myslela jsem si, že to je sklo, ale nebylo, byl to kousek křišťálu.
Všude kolem se vznášela mlha, neboli peřina tak lehká jako peří. Zakrývala mi nohy a i to, co jsem toužila spatřit, ale nespatřila - život.
Opodál jsem v mlžném oparu zahlédla křidélka. Měsíční světlo se od nich odrazilo a roztančilo celou pláž krásným modrým třpytem.
Na obloze se začala objevovat hvězda, pak další a další. Nakonec se nade mnou rozprostřelo celé moře hvězd. Byly to však hvězdy?
Na rameni jsem ucítila lehký dotyk. Otočila jsem hlavu a všimla si malé dívenky. Ten dotyk způsobily její jemné nožky. Křidélka se jí leskla v měsíčním svitu a její očka. Její očka mě pečlivě pozorovaly.
V tom jsem to zjistila... Život je i mimo planetu Zemi.